Dr. Edvard Beneš

Uvědomělá provokativní úvaha a hodnocení politika.

Je-li politik hodnocen tím, jak dalece dosáhl svých předem určených cílů, může se Dr. Edvard Beneš právem hodnotit jako mimořádně úspěšný.

Chtěl, jak já to vidím, na území Československé republiky dosáhnout vytvoření státu národnosti Čechů a Slováků. Tohoto cíle také dosáhl.

Hodnotí se politik podle toho, jaký úspěch svému národu přinesl? Chtěl bych zdůraznit, že v tomto směru naprosto selhal.

Beneš zavedl Československo dvakrát do slepé uličky a jeho politika jeho zem dvakrát do závislosti na cizí moci.

První závislost trvala pouze sedm let. K jejímu ukončení mohl Beneš jen málo přispět. Během této doby, se stejnou krátkozrakostí, připravoval závislost druhou. Tato ovšem trvala 42 let a její následky budou jeho národ ještě dlouho zatěžovat.

 

Odůvodnění:

První závislost.

Masaryk a Beneš prosadili v Pařížských jednáních, že bude Československo vybudováno jako stát českého národa. Obyvatelstvo české národnosti čítalo pouhých 48 %, podle přesného počtu vlastně spíše menšinu.

Později též ostatní národnosti začaly vyžadovat svoje práva. Německá strana byla tehdy nejsilnější frakcí v pražském parlamentě. Beneš se snažil taktizovat bez připuštění uspokojivých řešení a trval na své striktní národnostní politice.

Mohl snad být úspěšný, kdyby jeho evropští partneři byli stejní jak v roce 1918 – 1919.

Nyní se ale objevil v Německu na špici skrupulosní politik jménem Adolf Hitler , který se necítil povinen dodržovat politické tradice. Už vůbec ne kabinetní politiku ve stylu 19. století, jak ji Beneš svými taktikami zkoušel provozovat.

Neodsuzuji Beneše kvůli jeho chování až zhruba do roku 1930. Pro to mohu nalézt pochopení. Němci se konečně zkoušeli v Čechách i na Moravě v roce1919 připojit k Německu nebo Rakousku. Beneš měl nejpozději po 10 letech neúspěšné národnostní politiky poznat, že tak svoji zem nemůže dále vést. Měl také dostatek času svoje chybné odhady korigovat.

Kdyby byl připraven udělit Němcům statut německého národa s kulturní autonomií a Slovákům též autonomii přislíbit, zůstala by mu podpora svých spoluzakladatelů, Francie a Anglie.

V roce 1935 by se Hitler ještě neodvážil riskovat válku s Anglií a Francií. Beneš by ale získal za shora uvedených podmínek vnitřní mír. Celý potenciál Sudetských Němců by získal plně pro svůj stát. Nedal by Hitlerovi příčinu, sudetskou otázku použít jako příčinu k válce.

Výsledky jsou známé.

Nebyli to Sudetští Němci, kteří svojí nesnášenlivostí zničili stát, ale nepoctivost státního vedení proti velkému dílu svých občanů jeho omezenou politikou

 

 

Druhá závislost.

Beneš taky po těchto katastrofách hledal vinu někde jinde a sice u Sudetských Němců. Vycházel pravděpodobně z toho, že jeho země bude nezávislá teprve tehdy, až se území ČSR vyčistí od všech ostatních národností. Taky zde je jasno, že tuto politiku prosadil. Jen Stalin to nedělal zadarmo. Ve smlouvě z roku 1943 souhlasil s vyhnáním obyvatelstva německé národnosti z území ČSR, za což bylo Sovětskému svazu umožněno spolurozhodování politiky v poválečné době.

Nemyslím, že Beněš chtěl svou zem vydat Sovětskému svazu.

Tuto smlouvu opět považoval jako taktickou, a nepochopil, že Stalin na takové taktiky nepřistoupí.

Již v “Košickém vládním programu” z   roku 1945 cítíme v určitých pasážích, pokud se jedná o Sovětský svaz, jako by jej navrhoval Gottwald a ne Beneš.

Vyhnání Sudetských Němců následovalo, ale o tom tu nechci psát.

Když v roce 1947 se USA rozhodla Maršalovým plánem pomoci znovuobnovení západní Evropy, muselo Československo na nátlak z Moskvy a na základě domluvených podmínek z roku 1943 dostát svým povinnostem a nabídnutou spoluúčast odmítnout. Muselo se na základě chybného odhadu od Beneše i od západoevropského hospodářství odpojit.

České hospodářství a tím i stát, se ještě nezotavil z odsunu třetiny svého vzdělaného k práci připraveného obyvatelstva, když došlo ke komunistickému puči v únoru 1948. Demokratické síly se tomu jen chabě bránily.

Československá republika mohla nyní skutečně opět být národnostním státem Čechů a Slováků, ale politika národnostních zájmů, o kterou se Beneš tolik snažil, byla bezmocná.

Beneš přivedl svou zemi do druhé nezávislosti.

Tato nezávislost ,do které nás Beneš uvedl, trvala 42 let. Teprve Gorbačova politika umožnila Československu se z tohoto společenství uvolnit.

A nyní?

Česká republika je stát s celkem homogenním českým obyvatelstvem. (Současná menšina Sintů a Romů dostatečně pociťuje protiústavní diskriminaci. Vzpomeňme jen na vybudovanou zeď v Matiční ulici v Ústí nad Labem - Aussig an der Elbe). Slovensko se osamostatnilo.Též výsledek nedodržení kdysi přislíbené autonomie.

Česká republika se snaží o spoluúčast v EU. Tím však přecházejí na EU též různé kompetence národnostního státu. Hospodářského pokroku může Česká republika dosáhnout jen za pomoci zahraničních investorů. Tyto investice přicházejí z větší části z Německa. Při členství v EU, je nutné, aby se ČR otevřela přílivu zvenčí. Tím se zvýší i počet německého obyvatelstva.

Co tedy zůstává z politiky Edvarda Beneše?

On přinesl nesmírná utrpení 3,5 milionům svých německých spoluobčanů, za které byl podle ústavy 1. republiky zodpovědný.

On mnoho Čechů povzbudil, aby se stali vrahy a zloději tím, že jim garantoval beztrestnost těchto činů.

On ze své země vytvořil stát závislý na sovětské velmoci. Mnozí jinak smýšlející občané byli nuceni uprchnout do exilu, nebo strádat ve vězeních. I těmito statisíci postiženými případy této zemi natropil veliké škody.

Zařadil bych jej nejen do řady velkých politických zločinců, ale i mezi zrádce vlastního národa.

Že bylo možné po roce 1945 jednat v duchu usmíření, dokázal

Alcide de Gasperi. Jeho životopis se podobá Benešovu, ale v roce 1945 byl schopen jednat úplně jinak přihlížejíce k nové době. Beneš takových poznání nebyl schopen.

G.Hanak