Mojí osobní potřebou je napsat něco o historii mého rodiště Damnic.Jelikož od oné smutné události uplynulo více než 50 let, myslím, že je třeba rekapitulovat a skoncovat s ní jednou provždy.

Každý z nás za sebe a společnost by měl udělat tečku za minulostí a upírat zrak k budoucnosti.

Událo se hodně nespravedlivostí. Mnoho nevinných lidí trpělo více než ti, co to zapříčinili.Dáme-li si však pozor, aby v našich zemích již nedošlo k něčemu podobnému, můžeme našim dětem a vnoučatům zanechat dědictví cennější, než je jen ztracený majetek.

Tohle je v zásadě jedna tvář mého vzkazu

Konečnou tečku za minulostí nemůže udělat jen jedna strana. Český stát s vládou a prezidentem v čele nenašel dosud dost odvahy čelit vině Čechů.

Do roku 1945 byly Damnice vesnicí pouze s německou populací. Tato populace byla s výjimkou jedné rodiny vypuzena ve třech fázích do západního Německa většinou do Bavorska a severního Wúrttenbergu/Badenu v prvních šesti měsících roku 1946. Některé rodiny byly deportovány do nitra ČSR, aby tam vykonávaly “otrocké práce” na zemědělských usedlostech. To bylo právo diktováno Benešovými dekrety. Před tím, než jsme byli vyhnáni, byli jsme převezeni na několik dní do t.zv. sběrného tábora spolu s ostatními rodinami. Každá osoba si sebou směla vzít zavazadlo o váze 50 kg. Co jsme si mohli vzít záleželo na nových českých “majitelích” našich domů. Podle Benešových dekretů se mělo Němcům vzít vše, takže noví majitelé nosili oblečení našich rodičů a jejich děti naše boty. Zůstali jsme bez státního příslušenství a bez našeho majetku (jak bylo uvedeno u soudu, kde naši otcové byli obviněni z toho, že jsou Němci). V táboře byla naše zavazadla opět kontrolována a mnoho věcí odejmuto nebo zničeno.

Jak noví "majitelé" přišli k našemu majetku. V létě 1945, většinou muži, procházeli naší vesnicí, prohlíželi si domy, vcházeli dovnitř většinou v doprovodu ozbrojených mužů, vše kontrolovali a pokud se jim dům líbil, zašli za “komisařem” za novým správcem, nechali se zaregistrovat a dostali osvědčení – druh smlouvy, na které vystupovali jako majitelé domu č..... Naštěstí dům mého otce byl částečně zničen bombami, takže zprvu o něj nebyl zájem. Později se do našeho domu nastěhoval svobodný 22ti letý muž z Volyně, takže jsme byli v poněkud lepší situaci. Některé německé rodiny musely opustit své domy okamžitě, nastěho- vat se do domů svých příbuzných a některé byly okamžitě deportovány. Po nějakou dobu gangy terorizovaly vesnici, hledaly ukryté zboží, kradly, mučily a zabily dokonce jednoho německého muže. Měli jsme dojem, že i noví osídlenci z nich měli strach.

Za 30ti leté války (1618 – 1648) byl prostý lid téměř zdecimován. Lokalizace byla osídlena novým vlastníkem klášterem zvaným Bruck. Lidé, nevolníci nebo nájemci se jmény známými ještě v roce 1946 jako Hawle, Huber atd. byli nuceni pracovat (robotovat) pro své feudální pány.

Jak jsem již uvedl, byla populace během 30ti leté války téměř zdecimována. Vesnice byla znovu osídlena klášterem Bruck. Podle výsledků šetření Dr. L. Wiedera lidmi z údolí řeky Dyje z oblasti na hranicích mezi Moravou a Nižším Rakouskem. Dr. Wieder došel k tomuto závěru srovnáváním příjmení, jelikož písemná dokumentace skoro neexistovala. Myslím, že je to legální způsob takového šetření. Pokud já sám postupuji tímto způsobem, docházím ke příjmením, která jsou bezpochyby českého původu, např. Zibuschka, Tatschek (z českého ptáček), Nesnídal, Hanak, Janda - jména, která existovala v Damnicích do roku 1946. Znamená to, že také české rodiny se tenkrát přistěhovaly samozřejmě s povolením feudálního vlastníka, kterým byl klášter Bruck. Je téměř jisté, že se tito lidé museli přizpůsobit jazyku a rovněž svá příjmení přizpůsobit německy mluvící většině a tak se stali členem německy mluvící populace.